„BookLeak – vysyp šupík“ uvádí:

28.

Ukázka z rozepsané knihy Helen Eliot: Minulé noci. Vydáme ji spolu?
< Předchozí    Další >

Minulé noci slunce nezašlo. Nezachází teď nikdy. Proplouváme dny bez konce a zdravíme u toho půlnoční slunce. Na samém okraji světa si teď zas aspoň na chvíli vidíme na špičku nosu a jeden druhému do tváře. Máme pro sebe nekonečné moře, lesy a světlo. Aspoň do konce července. Pak se mince začne obracet a skončíme v černočerné tmě. Na dlouho. Ale teď se minulé noci přelévají do dneška a ten zas do nocí a pak dnů příštích. Někdy chodíme spát ve čtyři odpoledne a probouzíme se do oranžové záře jedné hodiny ranní, máčíme se v ledovém moři a obědváme když lidé na jihu vstávají. Zbylo nás tu jen pár, kdo tuhle těžkou poezii unese. Všechno nebo nic. A tak tu žijeme čtyři měsíce v roce a zbytek přežíváme. Ale řeknu vám, léto na severu se vším tím prostorem a sluncem, které nás neopouští, je jako sen. Sedíme a hodiny se díváme na vodu, popíjíme a hřejeme se u ohně. Zpíváme a vyprávíme si příběhy, někdy se zahříváme i milováním, častěji ale vodkou. Minulá noc začla jako kterákoliv jiná před ní, ale pak k nám moře doneslo to tělo. Byli jsme napůl omámení sluncem, napůl zpola prázdnou flaškou a nevěděli jsme, jestli se nám to všechno jenom nezdá. Hodiny ukazovaly dvě ráno a kdosi nám zrovna šeptal legendu o bitvě mrtvých s mořskými duchy, když na naši pláž moře vyneslo zvláštní stvoření. Viděli jsme to všichni a všichni jsme na chvíli zkoprněli, nevěda, jestli blouzníme opilostí a únavou, nebo jestli se to opravdu děje. Po pár okamžicích v ustrnutí jsme vyskočili na nohy a obklopili ji, mráz nám šel po zádech při pomyšlení na mořské duchy. U nohou nám leželo divné stvoření s prsy ženy a dlouhatánskými vlasy barvy nejtemnějších hlubin. Bělostné ženské tělo, které přecházelo do ještě bledších chapadel olihně na úrovni pasu. Byla skoro průsvitná. Pohádky o mořských vílách lhaly. Obličej s ostrými rysy, vytřeštěnýma černýma očima a zlým výrazem se vůbec nepodobal kráskám od Tritona. Měla zkažené zuby a modrý jazyk, svalnaté paže, blány mezi prsty, dlouhé špinavé nehty a na boku ránu. Vypadalo to na bodnutí. Někdo nadhodil, že to mohla být chiméra. Poslední dobou vyplouvaly u našeho pobřeží z hloubek pod hladinu a odpočívaly v mělčinách. Kdo z nás někdy neuvěřil chimérám? Kdo z nás se někdy nenechal zranit představami? Ale ona nebyla jednou z nás. Nikdo na ní nechtěl sáhnout. Báli jsme se a štítili jejího slizkého studeného těla. ,,Co to k čertu je? Vidíte to taky?!”, ujišťovali se někteří z nás. ,,Co budeme dělat?”, ptali jsme se jeden druhého. Potají jsme sami sebe štípali do kůže a snažili se z toho špatného snu probudit. Jenže ona tam dál ležela, ačkoliv jsme stokrát zamrkali s přáním se probrat. ,,Musíme ji pohřbít! Musíme zavolat policii! Musíme zavolat sanitku! Musíme ji vyfotit! Musíme se trochu napít!” A tak to jako vždycky skončilo u dalšího přípitku, tentokrát na posilněnou. A dalšího na kuráž, dalšího na zahřátí. Snažili jsme se propít do momentu, kdy by nám zmizela z mysli, z představ, z dohledu. A po několika dalších lahvích zmizela ta, které jsme se báli a místo odpudivé noční můry před námi leželo sdílené tajemství. Byli jsme to právě my, kdo ji objevil a jen my na celém světě jsme věděli o její existenci, o její podobě a její nechutné výjimečnosti. Položili jsme ji na staré dveře a vystavili u ohně, někdo jí upletl korunu z květin, další ji zavřel víčka, začali jsme bezděky s bujarým pohřbem v paprscích rána. Nebo dne, nebo odpoledne, kdo ví. Přikládali jsme na oheň, zpívali společně s kytarou a harmonikou a podávali si dál lahev. Vyřvávali a chraptěli jsme písně o zrazené lásce, o dálce, o smrti, o stesku. Při pomyšlení na to, že i ona tohle všechno možná někdy cítila, při pomyšlení na to, že třeba někomu teď chybí, se nám draly slzy do očí. A jak to stávalo ve vikingských legendách, chtěli jsme jí taky dopřát posledního dobrodružství, poslední cesty do neznáma. Pod složené ruce jsme jí dali jednu z našich lahví a zbytek té zrovna načaté jsme na ní vylili. Položili jsme ji na vodu, do úst jí vložili kus hořícího dřeva a odstrčili její dveře do nebe - nebo možná do pekla - co možná nejdál od břehu. Někteří usnuli ještě než nám oheň zmizel z dohledu, my další jsme ještě chvíli zpívali a pak už jen šeptali na rozloučenou našemu nehezkému přeludu, upadávajíc postupně do neklidného spánku okolo ohně. Možná odpoledne, možná k večeru, nebo k ránu, jsme se pak probudili a snažili se vzpomenout si, co všechno se minulé noci vlastně stalo a co bylo jen snění. Nikdo o ní nechtěl začít mluvit. Jenže fotky a videa v našich telefonech, ani alkoholem zamlžené vzpomínky, nešlo přehlížet. A tak jsme se bezradně vyhýbali pohledům druhých, až se do ticha ozvalo ,,Co jsme to včera udělali? Nemáme jakýkoliv důkaz, že tu byla!” ,,Máme fotky. A video.” ,,Nikdo nám neuvěří, že byla pravá. Že to nebyla jen loutka.” ,,Ale všichni to můžeme dosvědčit!” ,,My všichni, co jsme ji ožralí zapálili a pustili na vodu? My všichni, co jsme se ztřískali do němoty, abysme s ní nemuseli nic dělat?” ,,Musíme to ale stejně nahlásit. Aby se aspoň vědělo, že existovala. Že takových možná existuje víc!” ,,A pak nás zas v televizi zesměšní jako bandu opilců z provinční osady na severu. Obzvlášť teď v létě, když je nouze o zprávy, bude naše historka bavit boháče z jihu a budou o nás mluvit jak o buranech zeshora, co si zase jednou vychlastali společnou psychózu.” ,,Ale pro takový vědce to bude důležitý!” ,,I vědci potřebujou důkazy.” Všechno to byla pravda. Nebylo třeba nahlas říkat, že bez těla nebude možné jakkoliv noční událost potvrdit. Nebylo třeba opakovat, že bez důkazů nám těžko někdo uvěří. Digitální svědectví se dají falšovat, čestné slovo ztratilo váhu. Zase jsme zbyli jen jeden druhému a každý sám sobě. Ostatně, tak to tady na severu už bývá. Zas nám jedna letní noc bez konce přinesla zážitek z jiného světa. Zas se jedna noc stala dneškem aniž bychom to postřehli. A my jsme zas bohatší o jedno sdílené tajemství. Kolikáté už?

Více o knize






< Předchozí    Další >

O co jde

CROWDPRESS

Myšlenka CrowdPressu se zrodila jako způsob, jak zbavit autory přímé závislosti na nakladatelích-investorech a monopolních distribučních řetězcích, a jak je namísto toho spojit přímo s jejich čtenáři. Vzešla z širší úvahy na téma, s čí podporou má vznikat svobodná kultura – věřím, že odpověď zní: s podporou svého publika.

Jakub Jelínek, zakladatel

Ve zkratce

Zatímco autoři běžně obepisují knižní průmysl a zjišťují, kdo do nich investuje a dá jim procentuelní almužnu, v CrowdPressu odměňuje autora komunita a dostává jeho dílo do světa.

Staňte se součástí komunity