„BookLeak – vysyp šupík“ uvádí:

Změna

Ukázka z rozepsané knihy Lukáš Tomášek: Devátá planeta. Vydáme ji spolu?
< Předchozí    Další >

Stojí před zrcadlem a váže kravatu. Jeden by řekl, že po tolika letech, kdy je součástí jeho pracovního oděvu, už by takovou činnost mohl vykonávat i poslepu, ale pro Robina Kašperského je tohle rituál. Jediný rituál. Z postele se mu sice vstává čím dál tím hůř, ale vidina jistoty ho z ní zatím vždy vytáhla.

Přehodit, obtočit… Dnes se rozhodl pro Four in Hand. Přitom si dodává energii, představuje si plamínek, který plápolá ze strany na stranu ve slabém větru. Někdy mu fantazie nepracuje tak dobře jako jindy. Některá rána je vítr silnější. Žádná představa ale zcela nezakryje fakt, že Robin trpí syndromem vyhoření. Alespoň si to o sobě chvílemi myslí. V hlavě drží jednoduchou tabulku: komu půjčil, kdo mu dluží. A kolik… K tomu samozřejmě pracuje. Tedy, chodí do práce. A funguje to! Vede teď disperzní tým; má na povel dvanáct chytrých hlav, biochemiků a fyziků. Kdysi v jedné příručce četl, že v manažerské pozici je hlavní nedat najevo slabost – co to bylo za knihu?

Na okenní římse sedí modřinka. Robin ji pozoruje v zrcadle, dlouhými prsty se ale nepřestává zabývat vázankou. Z ulice se ozývají poklidné hlasy plazících se automobilů, o patro níž si mladý soused píská Big Noise from Winnetka od Boba Haggarta.

Na ulici, už pečlivě upravený, chytne taxi. Na zadním sedadle rozloží noviny… Tak Američani maj prezidenta. Prohlíží si fotografii. A pořád stejnýho. Nejdřív ho nepoznal – rysy má stejné, ale jakoby hlubší. Článek pod fotkou popisuje Clintonovy úspěchy v prvním funkčním období a připomíná, že díky Rhodesovu stipendiu studoval dva roky na Oxfordu.

„Navštěvoval díky němu jednu z nejprestižnějších vysokoškolských institucí, University of Oxford, stejně jako Oscar Wilde nebo Jane Austenová.“

Vůz zabrzdí u vchodu do kanceláří. Na pohled by ale nikdo nepoznal, že právě tady sídlí IDENTITY. Tady a v dalších desítkách budov ve městě. A v zemi. A po světě. Nade dveřmi vyčnívá sgrafitový převis osázený maličkými granátovými jablky. Na chladivém asfaltu leží zhnědlé jehnědy. Než Robin vejde dovnitř, zhluboka se nadechne chladivého vzduchu.
Na chodbě se pomalu rozsvěcí; téměř souběžně s každým krokem se rozžehne další z řady žárovek zapuštěných do stropu. Za dalšími dveřmi se po zdi vpravo rozbíhají obrazovky, na které bezpečnostní kamery přenášejí dění v celé budově.

„Hezký den, Hugo…“

Z piknikové židle se s klidem zvedá rozložitý muž. „Dobrý ráno, pane Kašperský…?“ Jako každou jinou, i tuto větu vrátný zakončí sotva znatelným pozvednutím hlasu. Tahle vlastnost Robina vyvádí z míry, zdá se mu, že Hugo má na srdci vždycky ještě něco dalšího. I tentokrát se nechá zmást. U výtahu se zarazí a úkosem na muže hledí. Ten se na něj široce usmívá. „Tak… ať vám to vydrží,“ zamumlá Robin, vstoupí do výtahu a ocelové dveře ho spolknou.

Když vyjede až do vrchního patra, vydá se ke svým dveřím. Zaváhá. Od první porady, prvního trapného zážitku, je to dnes poprvé, co má mluvit ke svým nadřízeným. Jak že se prokousal hierarchickým žebříčkem tak vysoko? Předělal jej na štafle a vzal to druhou stranou. Když o tom teď přemýšlí, připadne mu, že všechny činy, které vedly k tomuto dni, za něj vykonal někdo jiný. Že všechno, oč přišel, za sebou nechal nějaký všemocný tvor, schopný a odhodlaný. Když ale myslí na dnešní projev, je mu jasné, že obětavý dobroděj tentokrát na pomoc nepřispěchá.

V kanceláři vytáhne žaluzie. Na ulici pod ním pořád stojí taxík. Nebo je to už jiný? Mrzký kolorit, takhle zvysoka. Ze zásuvky pracovního stolu vyloví jasně červený šanon a rozváže bílou mašličku, jíž je převázán. Když papíry rozloží na pracovní plochu, rozletí se dveře.

„Dobré ráno, Viléme.“ Pan Roth na pozdrav neodpoví, jen chvíli stojí na prahu a pak za sebou dveře rozvážně zavře, takže šum z chodby a workspacu za ní umlkne.

„Všechno připravený?“

Robin sklopí oči k záplavě papírů. „Všechno to mám tady,“ neodpoví tak docela.

„Fajn, fajn, tak dobrý, no tak to je fajn, ne?“

Robin neví, co říct, a tak se jen přihlouple usměje.

Zabralo to – Vilém odchází a dveře se za ním zabouchnou. S definitivní platností, pomyslí si Robin. Proč jen se to říká? Rozhodně ale platí, uvažuje, že dneska někdo něco zaplatí. Čím a komu, to se zatím neví.

Že ho napadají takové myšlenky, ho znervózňuje ještě víc. Přechází po místnosti a občas z okna vyhlédne na auto před věžákem. Blbec Vilém. Idiot. Kretém Vilém a jeho „fajn, fajn“.

Z počítače se ozve cinknutí a Robin sebou trhne. Je deset.

Ne! Je deset s definitivní platností… Aniž se na ně předtím podívá, shrne lejstra zpátky do šanonu a pod paží ho vynese z místnosti. Když zavře dveře, zůstane chvíli stát, oči sklopené. Hluboký nádech. Přerývavý výdech. Nádech. Tady ta platnost není.

Zasedací místnost 1101 je prázdná. Obří hodinové ručičky na zdi hlásí čas 10:02. Vzduch je vydýchaný už teď a termostat ukazuje 27 stupňů.
Za pět minut začnou do místnosti proudit Robinovi kolegové a nakonec, o dalších pět minut později, dveře svým oblíbeným gestem rozrazí Vilém. Rozvalí se v křesle a otylá ruka mu splývá z područky. „Fajn, fajn, no tak začnem, ne?“

Robin vytřepe z hlavy představu plejtváka plného plastu, jehož fotku viděl v ranních novinách. Prý je přítomnost plastového odpadu v zažívacím či snad i dýchacím traktu nejčastější příčinou úmrtí mořských živočichů.

Velryba v křesle na Robina poulí velké kulaté oči: „Ehm…?!“

Robin ještě jednou zatřepe hlavou, odhrne si vlasy z očí a významně, ale rychle se všem přítomným pevně zadívá do očí. Pak pomalu spustí.

„Dámy a pánové… Hezký den, vítejte. Ehm…“ Lekne se, když si uvědomí, že vydal stejný zvuk jako jeho šéf. „Hmmm…“ Pohledem ztraceně bloudí po zasedačce. Všimne si, že žena naproti němu, blondýna, kterou tu ještě neviděl, se na něj povzbudivě usmívá. Jak si ji zasněně prohlíží, uvědomí si, že žena nenápadně kývá hlavou k deskám, které leží před Robinem a na které si doteď nevzpomněl. S nečekaným přílivem naděje je rozevlátým gestem otevře.

„Vítejte!“ dodá si energii. „Všichni víme o nastalé situaci. Celé vývojové oddělení je na nohou a zkoumá subjekty. Musím přiznat,“ zvedne pohled od papíru, „že zatím nejsme přesvědčeni o tom, že by existovalo spojení mezi posledním upgradem a takovýmto přechodem.“

„Je to vážné?“

Všichni se otočí na blondýnku. Jen velryba dál civí na Robina. Robin nechápe otázku. „Z pochopitelných důvodů… nemohu prozradit jména subjektů, ale řekněme, že subjekt A prošel plným přechodem, přičemž veškeré testy prozrazují skoro stoprocentní shodu genetické informace.“

„Skoro? Jak to, že jen skoro?“

Než stihne Robin otevřít pusu, ozve se jeden z trojice konzultantů, sedících u kratší, vzdálené strany stolu: „Některé mutace na vybraných receptorech probíhají velice rychle. Tak rychle, že se DNA mění prakticky neustále.“

„A neměla by tahle… mutace nastat i u subjektu…,“ blondýnka zaváhá, „u originálu?“

Robin v odpověď na její zdvižené obočí nepatrně přikývne: „Ne nezbytně.“ Když se pohledy stočí zpátky k němu, pokračuje: „Některé mutace jsou vyvolány prostředím, životním stylem. Co víc, některé mutace jsou prakticky nepředvídatelné.“

Za dveřmi se ozývá vrčení kopírky, chvíli všichni mlčí.

„Provádíme ještě testy,“ dodá Robin, protože má pocit, že slovo „nepředvídatelné“ zanechalo v přítomných nežádoucí pocit, že situace není pod kontrolou. „Pořád je možné, že objevíme výraznou odchylku!“ pronese pevně, i když sám silně pochybuje. Raději zatím nedomýšlí, jaké důsledky to všechno má. „Zatím nedošlo k lokalizaci užitého přístroje, subjekt A nám přirozeně není schopen pomoci…“ zasměje se. Je jediný.

„Přátelé,“ zabručí velryba Vilém a posune pozadí hlouběji do křesla, „hlavní teď je nepropadat panice – jak říká kolega Kašperský, ještě není nic jisté. A dokud není nic jisté,“ hlas mu teď každým slovem víc a víc drnčí, „nemusíme se o tom bavit s tiskem. Vlastně by to bylo…“ rozhlédne se a na okamžik zůstane zírat na usměvavou blondýnku.

Lascivně, pomyslí si Robin.

„Vlastně by to bylo,“ začne Vilém znovu, „nemilé.“

Bjorg a Are zůstali několik dní. Juliana je provedla městem.

„It‘s fascinating, simply fascinating, dear, what the science has achieved… Just look at Are, I tell you, just look at him.“ Are se loudal vzadu a pečlivě vstřebával okolní ruch. Juliana si ale všimla, že se několikrát zarazil přímo uprostřed přechodu a chvíli trvalo, než ho dav poponesl dál.

„It had been irritating, just irritating, dear girl, how Are had been before.“

Before. Než se rozhodl… Tedy, spíš rozhodla tetička Bjorg.

Večer si sedli s vínem v kuchyni a povídali si, jak jen jim angličtina dovolila. Are se však do konverzace nezapojil. Cucal víno a koukal před sebe. Občas se usmál, když Bjorg líčila, jak se chodívají projít přes Holmenkollen až za město nebo co vaří a co Aremu nejvíc chutná. Tehdy pokyvoval hlavou a tvářil se vcelku spokojeně, když se ale hovor začal stáčet jinam, vmžiku vnímal zas jen svoji sklenici.

Nebyl to už ten starý dobrý strýček, který nikdy nevěděl co říct. Tenhle člověk už se o nic ani nepokouší. Stejně měl ale kliku. Dostal nějaký blízký kód, takže část osobnosti v něm zůstala. Zůstaly mu i jeho vlasy, jeho kůže, příchylnost k alkoholu. I když, možná je to vlastně ještě horší – sousto si nechat a zbytek porce odevzdat.

Po dvou dnech se s Bjorg sebrali a vyrazili na letiště a zpátky do Osla. Juliana měla Bjorg i Areho vždycky ráda, ale když odjeli, ulevilo se jí a ze zad se jí svalila hora.

Při další návštěvě doktora Schwarze dostala asi litr měsíčkové masti. Ještě na ulici před lékárnou obvolala studenty a zrušila všechny lekce v měsíci. Aby se zbavila neklidu, který v ní po rodinné návštěvě zaujal výsadní místo, vytáhla v tramvaji ještě jednou z kabelky telefon a vytočila Robertovo číslo. Opřela se o okýnko a naslouchala vyzvánění. „Ahoj Juli!“ Zněl udýchaně a neklidně, nicméně rád, že ji slyší.

„Neruším?“

„Ale… no ne, Juli, povídej.“ V pozadí zavrzaly dveře (možná postel), a když Robert pokračoval, přidala se k jeho hlasu ozvěna z chodby. Juliana si dokázala přesně představit, jak doma pomalými krůčky přechází sem a tam. „Děje se něco? Nějaký novinky?“

„Měla jsem…, stavila se za mnou před pár dny teta Bjorg… a strejda. Pamatuješ se na Bjorg?“

„No jasně, to je ta ze Stockholmu, ne?“ „Jo,“ uchichtla se Juliana, „z norskýho Stockholmu.“

Vystoupila z tramvaje a vykročila přes Leibnizovo náměstí. V telefonu zaslechla nějaký šramot. To tam Robert někoho má? Ostře ji píchlo v boku. Konec konců, proč by ne? Vždyť je to jeho věc. V koutcích jí lehce zacukalo.

„No, hele, to počká. Co děláš?“ Zase to bodnutí. Na Robertově straně se zřetelně ozval ženský hlas. „Co… cože? Jo! No, jo, je u mě kamarádka. Na návštěvě,“ odpověděl rozjitřeně Robert. Juliana si nebyla vědoma, že by Robert měl nějaké další kamarádky. Vždycky jí přišlo, že má z dívek spíš hrůzu a cítí k nim nezdravou posvátnou úctu. Zničehonic si ale vzpomněla na Marlenku – právničku, se kterou dva tři roky zpátky chodil. Jednou, když se opili na kolaudaci Julianina bytu, pustila se se zubrowkou v ruce do vyprávění o svých minulých životech. Robert vše hltal jako malé dítě.

Později se ukázalo, že Robertova nová kamarádka se jmenuje Anna, že má k smrti ráda divadlo a že kamarádka to není.

Více o knize






< Předchozí    Další >

O co jde

CROWDPRESS

Myšlenka CrowdPressu se zrodila jako způsob, jak zbavit autory přímé závislosti na nakladatelích-investorech a monopolních distribučních řetězcích, a jak je namísto toho spojit přímo s jejich čtenáři. Vzešla z širší úvahy na téma, s čí podporou má vznikat svobodná kultura – věřím, že odpověď zní: s podporou svého publika.

Jakub Jelínek, zakladatel

Ve zkratce

Zatímco autoři běžně obepisují knižní průmysl a zjišťují, kdo do nich investuje a dá jim procentuelní almužnu, v CrowdPressu odměňuje autora komunita a dostává jeho dílo do světa.

Staňte se součástí komunity