O co jde

CROWDPRESS

Myšlenka CrowdPressu se zrodila jako způsob, jak zbavit autory přímé závislosti na nakladatelích-investorech a monopolních distribučních řetězcích, a jak je namísto toho spojit přímo s jejich čtenáři. Vzešla z širší úvahy na téma, s čí podporou má vznikat svobodná kultura – věřím, že odpověď zní: s podporou svého publika.

Jakub Jelínek, zakladatel

Dej vzniknout knížce

Díky Tvému názoru vybereme další knížku, kterou v květnu 2021 společně vydáme. Můžeš vybrat více možností 🙂

zaujala
tu
chci
podpořím
i více

Minulé noci je soubor krátkých povídek, které začínají slovy Minulé noci. Je to pocta Williamu Saroyanovi, nocím na zemi a lidem, kteří jimi procházejí mezi dny. Jedná se o odlišné příběhy různých vypravěček a vypravěčů, příběhy různých končin, konců, emocí a stavů.

První ochutnávka Druhá ochutnávka

Pořadatelka stovek literárních pásem Večer přiměřených depresí, festivalů Den poezie a Literární Vysočina je také autorkou knížek Ten sprosťák a jiné povídky (Protis 2006), Láska je zdravá (spolu s V. Babničem, České Budějovice 2006), Hospodská byla ideální manžel (spolu s V. Francem, 2009). Povídky Zora píše od roku 2003.

První ochutnávka

Noemi, též známá jako Elektra730, píše od deseti let. Zabývala se povídkami a skládáním písní a textů, ale básnění nakonec zvítězilo. Na hudebním gymnáziu byla pozvána k poezii četbou Préverta, Appolinaira, Seiferta, Jáchyma a Filipa Topola, Pavla Zajíčka… Slyšet číst jste ji mohli hlavně v čítárně Black Book

Sbírka Náhorní Karabach obsahuje texty z let 2018-2019.
Její poezie je inspirovaná Prahou, přáteli, nadějí, láskou a dospíváním skrze chyby.

První ochutnávka

Příběh o hrobníkovi, který měl vždycky dost odvahy rozhodovat o smrti druhých. Když měl hrobník rozhodnout o životě druhých, nedokázal to. Musela přijít Alice. Odehrává se v Osipu, což je město někde ve východní Evropě, v Bianku, což je také město někde ve východní Evropě, a ve vlaku, který obě města spojuje.

První ochutnávka Druhá ochutnávka

„Na počátku bylo slovo. Teď už jen zbylo zjistit, co všechno toto slovo může znamenat, co na něj lze navěsit. A jde toho hodně. O čem má člověk psát? Ideálně o tom, co dobře zná a co má rád (anebo nemá). Já se znám výhradně s divnými lidmi, rád chodím do hospod a na muziku. Naopak cirkusy nesnáším už od mala. Od toho všeho v Hovnotřeších něco najdete. Lze však najít mnohem, mnohem víc. Vzhledem k tomu, že od vzniku této práce uběhla více než dekáda, zůstávají některé motivy těžko zařaditelné i pro mě jako autora. Tím se dostávám téměř na roveň čtenářům a mohu tak sám sebe překvapovat vlastním vyprávěním.“

První ochutnávka

Je malá, ale je toho v ní víc než leckde jinde. Obrázky. A vejde se akorát do kapsy. Ačkoli snad místy postrádá děj, romantického mladého muže tam napínavě a nečekaně spolknou studené cizí končiny, je mu najednou hrozná kosa, po letech už tolik ne, a tak to jde, jde to. No a pak se vrací zpět, holky, pívo, knedlíky, tyvole nazdár, jenže ouha, zatím uteklo tisíc let a děd Mráz a jeho hordy útočí… jak to asi dopadne?

První ochutnávka Druhá ochutnávka

Kateřina zabloudí v jednom ze svých živých snů a uvízne ve světě mezi bděním a spánkem, v němž ani jedno ani druhé nepřevládá, ale tvoří nevyzpytatelnou směs, ze které se snaží najít cestu zpátky.

Je tu plno divných věcí, obrazy s pastelově barevnými žábami velkými jako domy, které pohlcuje mlha, Richard, bezdomovec z autobusového terminálu na Knížecí, pan Šmauz z antikvariátu na Malé Straně, který Kátě připraví lyžařskou výbavu, aby se mohla nasoukat do louže na ulici a putovat dál světem pod vodou, různé sny nebo jejich ozvěny, někdy stírající rozdíl mezi oběma světy, jindy ho eskalující jako pod lupou.

První ochutnávka

Společnost závěru 20. století překlenula existenciální krizi vynálezem, o němž nikdo neví, jak funguje.
Robin Kašperský je mezinárodní společností vyslán, aby vypátral příčiny nehody, jež, zdá se, zůstávají pro smrtelníky neuchopitelné. Vypořádává se nejen s náročným úkolem, který jej zavede do promočených Benátek i vídeňského pajzlu, ale také s vlastní minulostí a Hugem – vrátným s originální intonací, který s vyšetřováním pomáhá – nebo snad ne? A kdo jsou ti kolem nás? Co zůstává, je pouhá nepravděpodobnost.

První ochutnávka Druhá ochutnávka

Píše se rok přibližně 40 000, nebesa křižují radikálně relativistické Neckerovy krychle. Většinu materiálu planety Země se podařilo uspat, přichází věk svobody.

Ale to není důležité.

Uprostřed světa stojí hrad. Z toho hradu vede pět stejných cest na pět stejných světových stran. Na koncích těch stejných cest stojí pět naprosto identických měst. Na hradě bydlí král a jeho pět naprosto identických synů. Tito identičtí princové se vydávají v tentýž okamžik na zkušenou, každý do jednoho z pěti identických měst. Každý z identických bratrů má za úkol ve svém identickém městě unikátním způsobem naprosto spektakulárně selhat.

První ochutnávka



Tvůj e-mail:

Na něj Ti dáme vědět, vypukne-li sbírka na Tebou vybrané knížky. Děkujeme ♥


Ve zkratce

Zatímco autoři běžně obepisují knižní průmysl a zjišťují, kdo do nich investuje a dá jim procentuelní almužnu, v CrowdPressu odměňuje autora komunita a dostává jeho dílo do světa.

„BookLeak – vysyp šupík“ uvádí:

Když se Maruně ukázal anděl

Ukázka z rozepsané knihy Zora Šimůnková: Překvápka a banality. Vydáme ji spolu?
< Předchozí    Další >

Když se Maruně Stránské zjevil ten anděl, bylo asi deset dopoledne. Zrovna na hřbitově plela nebožtíkovi hrob, když za ní něco zašustilo. Otočila se, dneska už ani na hřbitově není bezpečno, co kdyby to byl zloděj. Byla připravená ho praštit motyčkou, ale místo toho jen vyjekla.

Před ní stál anděl. Rozhodně nevypadal jako z modlitebních knížek, chvíli si nebyla jistá, jestli to dokonce není čert.

Takhle si vždycky představovala opravdové Italy. Vysoké, snědé, ramenaté chlapy s tmavýma očima a bílými zuby, ověšené zlatými řetězy. Že je to anděl, poznala vlastně jen podle velkých bílých křídel, která měl na zádech. Fascinovaně koukala, jak se na krajích chvějí peříčka.

– Ahoj, Maruno, pozdravil a sedl si na sokl vedlejšího pomníku. – Neboj se mě, dodal zbytečně, protože na to nevypadala. – Chceš si sáhnout?, natočil se k ní křídly.

– To peří je prachový, pochlubil se.

– Vidím, konstatovala Maruna, která každou zimu nadrala na peřiny celé vesnici. A pokračovala: – Co chceš?

Posunul si na čele sluneční brýle: – Mám pro tebe dobrou zprávu, Maruno. Vyhrálas v loterii.

– Co jsem vyhrála?, zeptala se. – Jestli zase zájezd, tak to nechci. Minule byla dcera se zeťákem a nebyli spokojený.

– Maruno, anděl jí položil ruku plnou prstenů na rameno. – Nevyhrálas v křížovkách, ale v nebeský, to slovo zdůraznil, – Postavil se zády k pomníku padlých a téměř se Maruně uklonil: – Můžeš udělat něco dobrého pro svět.

– Kdy?, vyjekla. – Jak dlouho to bude trvat? Ve 12 mi jede autobus.

Shovívavě se usmál: – Dneska ne, Maruno.

– Zítra jdu k doktorce, v pátek zas na oční. Autobusy jedou blbě, tak jedině mezitím, řekla skoro výhružně.

Anděl si povzdechl: – Maruno, Maruno. Ale neboj, to nebude do konce týdne. Ani příštího. Bude to výhledově. Výhledově!, opakoval, spokojen s trefným slovem. Já přijdu výhledově. Mezitím si rozmysli,co si budeš pro svět přát..

Položila motyčku, kterou doteď držela, zamyšleně si opláchla ruce v konvi s vodou a sedla si na lavičku vedle hrobu. – A proč já?

– Už jsem říkal. Vyhrálas v loterii. Prospět světu může vždycky jen jeden ze všech lidí.

– Nedá se s tím něco dělat? Třeba…někam napsat nebo to někde reklamovat, řekla s nadějí v hlase.

 – Maruno, Maruno, anděl zavrtěl nesouhlasně hlavou.

Pojala podezření: – To je nějaká sranda, ne? Máš někde kameru  a pak to bude na Nově, že jo?

Ztratil trpělivost.

  – Čekej znamení, řekl a ztratil se.

Maruna na hřbitově osaměla. Chvíli myslela, že se jí to jenom zdálo, ale pak uviděla v trávě peříčko. Sáhla po něm,ale když se podívala podruhé, ležel tam jen list ze stromu.

Stejně by jí to nikdo neuvěřil. Ještě aby jí ve vesnici měli za blázna.

Párkrát se už už vydala na faru, ale vždycky na poslední chvíli ucukla. Na hřbitov vždycky jen rychle zaběhla, bála se tam zůstat déle.

Ale takový úkol se člověku připomene.

***

Jednou doma na zahradě plela a najednou uslyšela: – Máš pěkný mrkve, Maruno. Letos se ti vůbec urodilo.

Ten divný anděl seděl kus na studni a smál se jak reklama na zubní pastu.

Zarazila se a poprvé se na zahradu podívala novýma očima. Jasně, všechno bylo větší, masitější, vydařenější než jiné roky. Růže vypadaly jako střížené ze sametu a borůvky byly jako článek prstu.

– To ty?, zeptala se.

– Ale kdepak, to všechno ta nebeská loterie.

– Sehnala jsem koňskej hnůj, myslela jsem…

– Komu Pánbůh, tomu všichni svatí, dodal způsobně. -A už sis vymyslela nějaký to přání, Maruno?, vzal si z košíku mrkev.

– Bazén jako mají vedle. Anebo kdyby to nešlo, Škodu Yetti pro dceru.

– Maruno, anděl se zvedl a začal i s mrkví v ruce chodit sem a tam, – já ti nemůžu splnit přání ,který máš jen pro sebe. Musíš něco přát všem lidem na světě. Aby se jim líp žilo nebo tak.

Zpoza záhonu vysokých žlutých růží se přikolébal jezevčík. – Aby zvířata uměly mluvit!, vyhrkla Maruna.

Anděl se na ni zpytavě podíval. – To aby ti Rexík vyznával lásku? ale…zvedl hlas…- Vážně chceš, aby se s tebou hádaly slepice?…nechal otázku doznít.

A když Maruna nic neříkala, otočil největším zlatým prstenem na levé ruce.

Poměrné ticho na zahrádce vystřídala slova. Šum slov, šum řeči, které ale nebylo rozumět. Syčivá, skřehotavá, vřískající, šišlající, ne-lidská řeč. Šla najednou ze všech směrů a stran. Maruna si zakryla uši.

Anděl otočil prstenem podruhý.

– Další přání?, zeptal se jemně.

Maruna se  rozpomněla na nedávnou soutěž Miss.

  – Tak aby byl na celým světě mír.

  – Moc se díváš na televizi, řekl a pak zvážněl. – To by nebylo nejlepší. Bych to nerad rozváděl. Strčil si zbytek mrkve do pusy.

 Najednou se celý zkroutil a začal máchat křídly sem a tam..

No co, je to jako husa, řekla si Maruna a poprvé v životě bouchla mezi andělská křídla.

Z anděla vyletěl zbytek mrkve a něco zářivě bílého.

– Zub?

zeptala se Maruna.

– Musíš do Hradce, tady zubaře zrušili.

 Zavrtěl hlavou, gestem salonního kouzelníka si sáhl do pusy a zbytek zubu vytáhl. – Do večera mi naroste nový. – Chceš tenhle?, natáhl k Maruně ruku se zubem.

– Hajná měla podobný ve zlatě, ale ten byl kančí, řekla.

– Jistá podoba tam je, souhlasil. – Ale kančí zub má kdekdo. Ty budeš mít andělskej. Jediná na světě! Z kapsy lněných kalhot vyndal stříbrnou krabičku a zub do ní vsadil.

– Už mám to přání, řekla. – Aby lidi nebolely zuby.

Zvědavě se na ní podíval. – To je podobný jako s tím světovým mírem. Nebylo by dobrý, aby nebolely vůbec. Ale přání JE TO ZAJÍMAVÝ…Chvilku chodil sem a tam. – Už to mám. Zuby nebudou bolet lidi nad padesát. Do padesáti si užijou až dost, dodal pochmurně.

– A bude to hned?, vzpomněla si Maruna, že se chtěla objednat na středisko.

– Jen co to pošlu, řekl anděl, a začal ťukat do bílého tabletu s modrými obláčky. Pak zmáčkl  zlatý enter.

Někde se zablýsklo, živým plotem se prohnal vítr, zapleskaly křídla, kočka zasyčela a Rexík zavyl. Pak  zakokrhal kohout a všechno bylo jako předtím.

Maruna stála sama nad záhonem mrkve a v dlani držela stříbrnou krabičku.

***

Čtrnáct dnů se  rozhodovala, ale pak na to zubní přece jen šla.

– Aspoň vy že jste mi zbyla, povídal ustaraně doktor. -Už mi sem chodí akorát mladý a děcka. Vůbec nevím, co se děje. Můžu se zeptat, co je to za zub na tom řetízku? Takový jsem ještě neviděl.

– To byste ani nevěřil, pane doktore. To mám z takový loterie….

Více o knize


< Předchozí    Další >