Kapitola XIII: Zázrak zrození

„To nesmíte!“

Robin si vymění rozpačitý pohled s Hugem.

„Když jsme vás sem přijali, souhlasili jste s našimi pravidly!“ pokračuje muž, který se o pár dní dřív představil jako Ovius, a jen s obtížemi překonává rozčilení, jak prozrazuje především roztřesená brada. Dlaně zatíná v pěst a zase svaly povoluje, jako by v nich mačkal antistresové míčky. Bohužel, míčky v nich nesvírá, což situaci na příjemnosti nepřidává.

„Jste tu hosty, tak, prosím, laskavě dodržujte naše zvyky,“ procedí Ovius zpoza zubů, přičemž zvláštní důraz klade na ono „prosím“. Tedy alespoň Robinovi to tak přišlo, jistý si být nemůže, protože Oviovi není moc rozumět.

„Jinak,“ pokračuje bílý rozčilený muž, „jste samozřejmě vítáni.“ Odvrací ovšem obličej, jako by se teď raději díval na cokoliv jiného než na dvojici výtržníků.

„Tohle je Publius,“ kývne pak hlavou k jednomu ze svých společníků, tělnatému čtyřicátníkovi s šátkem uvázaným popirátsku kolem hlavy, „a tohle Claudius,“ otočí se k muži, kterého si Robin už chvilku prohlíží. Většině místních je okolo čtyřiceti nebo padesáti, ale Claudius byl výrazně mladší. Světlé vlasy pečlivě učesané, vysoké čelo, jasné modré (nebo jak by řekli Poláci: niebieskie) oči a váhavý úsměv. Právě náznak úsměvu ho od jeho druhů odlišoval nejvíc. Jako by měl ve tváři vepsánu jakousi neposkvrnitelnou veselost. Může mu být tak dvacet, nebo ještě spíš osmnáct, uvažuje Robin.

I Hugo si Claudia prohlíží – dívá se na něj jako na obzvlášť propečené prasátko. Robina, když postřehne vrátného pohled, poprvé napadne, jestli Hugo není homosexuál. To je samozřejmě jeho věc, ale co by na to řekli jejich hostitelé?

O chvíli později už s propečeným prasátkem sedí na svém místě před svým stanem. Mladík je opálený vyloženě dozlatova.

„Z Ovia si nic nedělejte,“ utěšuje Robina s Hugem, „někdy bere ty přikázání až moc vážně. Tak třeba ty rty: je nám jasný, že kdyby se tím řídili všichni, těžko by se mohlo lidstvo rozmnožovat.“

„No, tak asi by to pořád šlo, ne? Jenom by se lidi nelíbali,“ odpoví Hugo nuceně, protože neví, co jiného říct.

„Nelíbali?“ Claudius vypadá překvapeně a prsty si nepřítomně pohrává s dlouhou osikou. „No vždyť říkám, nebyly by děti.“

„Proč by se kvůli tomu nerodily děti?“ podiví se Robin, kterému také přijde, že mu cosi uniká.

„Není to zjevné?“ zatřese Claudius světlou hřívou v přílivu veselí.

Hugo hledí do země, bez hnutí, po chvíli ale vzhlédne k jemné tváři na druhé straně ohniště.

„Není.“

„Když se dva políbí, Pán vidí, že jsou požehnaní a pamatuje na jejich rty. Jednou v noci,“ hlas mu v tomto bodě klesne a zpomalí, jako by se ostýchal, možná kvůli té zjevnosti, „pak ty rty navštíví, setře z nich cukrový prášek a zrodí dítě. Pán vezme požehnání, udělá z něj bílou kuličku jako ze sněhu a ta pak roztaje do chlapečka nebo holčičky.“

„Ze rtů?“

„Ze rtů.“

„Ze rtů?“ zeptá se i Hugo. „To je přece nesmysl,“ vyštěkne a pohledem prosí Robina o podporu. Robin ale dlouho mlčí.

„Ne, milý Hugo,“ řekne nakonec, „myslím, že to dává naprostý smysl.“ Nenápadně na Huga mrkne, tak aby to Claudius nezpozoroval.

„Láska je samozřejmě mezi Oddanými zakázaná!“ zdůrazní mladík. Robinovi se vůbec nelíbí, že se během této věty dívá do očí Hugovi a že na konci výroku ústa křiví v lehce posměšném úšklebku.

Strávili s Claudiem u ohně zbytek dne, aniž by museli přijít do kontaktu s ostatními Oddanými. Dokonce ani Giacomo, ani Ovius, kteří platili za představené řádu, se o ně nezajímali. Robin s Hugem se Claudiovi snažili vysvětlit svůj náhled na početí, ale nesetkali se s přílišným pochopením.

„Kdyby to bylo, jak říkáte,“ uvažuje po dlouhém přemýšlení Claudius, „kde je v tom všem schovaný Pán a zázrak zrození? Pokud je to fyziologie, jak tvrdíte,“ odfrkne si, „kdy přichází zásah Páně? Je to prostě nesmysl, nezlobte se.“

„Jestli chceš,“ ujal se tehdy váhavě slova Robin, „tak zásah Páně by spočíval asi v tom, že dítěti vdechne život.“

„Život není,“ vyhrkl překotně Claudius, jako by Robin učinil základní matematickou chybu, „asi už to chápu, vy myslíte, vy si myslíte…“ při té představě se usmívá od ucha k uchu, „že jde o život, že jo? Kdepak, kamarádi, nikdo nikomu nic nikam nedýchne, nejde o život, jen o dítě. Život je pro slabochy – a my,“ „mávne rukou kolem sebe, jako že mluví o řádu Oddaných, „jsme se zřekli nejen života, ale i dětí.“

„I ty?“ ptá se pomalu Hugo. Nad táborem už se rozhostil klid přicházející noci.

„Já ještě… nesložil zkoušky.“

„Copak ty děti nemají život? Jak se můžete vzdát života a ve stejnou chvíli věřit v zázrak zrození?“ neudrží se už Robin.

            Claudius se rozhlíží kolem. „Pojďte se mnou,“ řekne jemně, „ale rychle a potichu! Něco vám ukážu.“

            Trojice se opatrně, ale svižně proplétá změtí stanů, ohnišť a křoví, aby nakonec vystoupali na nízký pahorek na severní straně tábora, přímo nad Giacomovým stanem, ale pokračují ještě dál, do řídkého borovicového lesa, který se, jak teď Robin vidí, táhne až tam, kam už nevidí.

            Zatímco jdou tmou a řídí se víceméně hmatem, poučuje je zepředu v přerušovaných intervalech Claudius o zvycích řádu.

            „Nám jde prostě jenom o pravdu, jenže za pravdu se platí životem.“

            Když k Robinovi tato slova doputují, pocítí, jak se mu po páteří rozbíhají ledoví lesní mravenci.

            „Život může vzniknout nebo zaniknout. Není v tom žádný rozdíl. Stále vzniká a neustále umírá – proto nám o život nejde, nám jde o pravdu, za kterou se životem platí. Nečisté je třeba nahradit čistým. Proto Pán ze rtů sbírá zrnka cukru a místo nich lidem do dlaní vkládá au, ah… Větev, to nic, jenom pozor na tu větev… Do dlaní jim vkládá zrna poznání. Poznáním nahlížíme život a život nám dovoluje přiblížit se k ústům poznání – zdálo by se to jako kruh, ale není.“

            Robin si připadá, jako by se topil v banalitě, ale zdá se, že na Huga Claudiovy řeči udělaly dojem – dokonce se snaží konverzovat:

            „Kam jdeme?“

            „Tam, kde se rodí život i smrt. Žádný strach. Už tam skoro jsme.“

KAPITOLA XIV: TEMPORA MUTANTUR

„Cloaca maxima, přátelé!“

            Uprostřed mýtiny ve výšce očí ústí plechové potrubí, jež se o kus dál na tenkých kamenných nohách vznáší a přetavuje v historický artefakt.

            „Málo se to ví,“ pokračuje Claudius, „ale kusy najdete po celé Itálii, nejenom v Římě. Před dvaceti lety chtěla jedna firma na akvadukt navázat, ale památková péče jim to zatrhla.“

            Hugo s Robinem se zvědavě vydají vstříc temnému ústí trubkové nástavby. V průměru má asi tak půl metru, okraje kovu už za dvě desetiletí prorezly a na svrchní straně se táhne a společně s trubicí zdvihá a mizí několikacentimetrová vrstva lišejníku.

            „Terčovka se většinou na kameni neudrží – ale tady je všude,“ usměje se průvodce.

            Hugo o stavbu nejeví přehnaný zájem, se znuděným výrazem houpavým krokem dojde ke Claudiovi a dá se s ním do řeči.

            Robin je neposlouchá. Kolem je noc, čisté nebe září mnohými světly, ale uzavřená, v přísném obtočení uvězněná průrva – ústí potrubí, tak nesmyslně starého v kontrastu vůči nepochopitelné novosti obestlané přírodou – ho přitahuje až magneticky. Pomalu se přibližuje do středu mýtiny. Stojí tváří v tvář černým ústům, ale čím víc se přibližuje, tím více se mu zdá, že nejde o bezzubou grimasu překvapení, spíš úzké přísné rty potřené matnou, temně oranžovou rtěnkou. Zároveň se na něj ale ten otvor dívá, netečně ho pozoruje. Stojí u toho podivného oka bez víčka. Přece jen musí trochu sklonit hlavu. Pružná tma jako by se uvnitř mlžila a přeskupovala.