19.

Minulé noci se ztratily, nejsou. A nejsem ani já. A i když vidím svoji mámu s hlavou v dlaních a svýho tátu, jak zlostně řeže do dřeva, nejsem. Procházím se po domě, jako spoustu minulých nocí a dní a nikdo z nich mě nevidí. Stala jsem se vším, jsem prahem dveří, okenním rámem, mísou na stole, polenem u kamen, a přece nejsem. Jsem vším a zároveň vším procházím. Tak už to po smrti bývá. Smutek vašich blízkých se vás nedotýká, protože víte, že i oni zas jednou budou vším a jejich trápení tu nebude. Že i oni se budou dívat na smutek a strachy druhých a budou jimi procházet. Nebude záležet na měřítku, na vesnici, městě, zemi, nebude záležet na tom, čeho jste se báli a koho jste milovali. Budete sami svými nočními můrami a touhami, penězi pod polštářem, poskládanými košilemi. Budete záškuby sousedovy manželky ve spánku, když sní o vás.         

Je zvláštní, že teď najednou vím, o čem se sousedce zdá. Chodím někdy do zahrady a pak k ní a koukám, jak ona a její muž připravují zvířata na noc. Zavírají slepice, dolévají vodu psům a kočkám a na vesnici padá tma. A po pár hodinách si jdou lehnout i oni a já vstupuju do jejich snění a vystupuju z něj do letní tmy. Milovala jsem vůni letních nocí: suché jehličí a tráva vlhká od rosy, seno pod střechou. Všechno kolem brnělo energií jak elektrický dráty a mohlo se stát úplně cokoliv. Mohla jsem se třeba poprvé zamilovat. Poslední léto jsem měla vždycky chuť se v noci toulat jako kočky. A nechat se vést tím teplem, co sálalo z asfaltu, do některé z vesnic okolo. Za někým, koho jsem ještě nepoznala. Za někým, koho jako bych znala odjakživa. A pak jsem umřela. Bylo mi čtrnáct.

Moji bratři ztrátou příliš netrpěli, dávno odešli z domu a já byla jejich malá sestra, se kterou prostě nevyrostli. Bylo a je jim ale líto rodičů a snaží se je ještě pořád hodně navštěvovat, dělat jim společnost v tichu. Cítí to jako svou povinnost. Usoudili, že tak se to dělat má. Je to trochu tragikomické. Lidé své děti učí soudit svět okolo, hodnotit sebe, všechny kolem, situace, věci. Učí je rozlišovat dobro a zlo, barvy, učí je zaujímat postoje, učí je snaze, vytrvalosti, sebezapření. Učí je žít tak, jak by se mělo. A oni tak žijí. I já tak žila. A žijeme tak proto, aby pak po smrti člověk došel k poznání, že je to všechno úplně jedno.

K čertu se vším tím, co by se mělo, s porovnáváním, sebezapřením, hodnocením. Život od smrti nedělí známky na vysvědčení nebo podlaha bez jediného smítka. Život se od smrti liší tím, že můžete být s druhými lidmi, že se můžete smát, vztekat. Že můžete cítit hebkost srsti vašeho psa a vůni lesa, že se můžete popálit, rozběhnout, nechat rozpouštět čokoládu na jazyku. Že, když se procházíte po domě, vrže pod vámi podlaha a když vejdete do pokoje, tak se na vás máma podívá a usměje.

Několik měsíců se tak už procházím po našem domě a nikdo se po mně neotočí. Pozoruju, jak se snaží zvyknout si na život, který jim moje nepřítomnost přinesla. Možná jsem si myslela, že budou spolu. Že se budou bát samoty a držet se v blízkosti toho druhého bude jako držet se nad vodou. Ale oni se skoro nepotkávají. Máma stojí u okna, táta kouká do počítače. Možná, když jsou sami, je lehčí si představit, že v jiných částech domu jsou všichni ostatní, včetně mě. Možná prostě jeden druhému příliš připomínají ztrátu a ticho. Možná se akorát potřebují nořit do činností, u kterých být spolu prostě nemůžou.

Nevím, proč nedrží jeden druhého v náruči. Připadá mi, že je to to jediné, co mi tak může chybět: mámino objetí, tátovo pohlazení ve vlasech. Mám někdy chuť na ně zakřičet: běžte si spolu sednout a držet se za ruce! Nemusíte mluvit, stačí jen cítit teplo něčí dlaně, slyšet toho druhého, jak dýchá, vědět, že mu bije srdce. O mně se bát nemusíte, jsem tady a není mi o nic hůř. Neříkám, že jsem radši takhle, než že bych s vámi seděla ráno u snídaně, cpala se rohlíkem s máslem a pila kakao, ale takhle to prostě je. Jen vy nevidíte, že samotou a mlčením si děláte život těžší. Mně už nemáte, ale máte jeden druhého, tak proč se tváříte, že jste na to sami? Bolest v samotě roste. Možná se za svůj smutek stydíte, možná si myslíte, že toho druhého podpoříte, když vlastní smutek najevo nedáte. Smutek, zoufalství, vztek, strach. Mně jste říkali, že sdílení starostí jim ubírá na síle a teď děláte přesný opak. Možnost sdílení a teplo těla je to jediné, co vás teď odlišuje ode mně. Život je pohyb a vy ve své samotě necháváte všechno v sobě zastavit. Stojaté vody hnijí, v tichu pískají uši. Radši na sebe křičte, plakejte, rozbíjejte talíře, červenejte se studem, než tyhle prázdné pohledy a občasné povzdechy!

Před tím, než jsem umřela, byla jsem vlastně nejvíc zvědavá právě na poznávání druhých lidí, na objevování lásky ve formách, které jsem zatím neznala. Chtěla jsem někoho objímat a líbat a chtěla jsem, aby někdo objímal a líbal mně. Dělat všechno to nevyřčené, všechno, co jsem ještě nezkusila. A celé léto jsme cítila, že je to blízko, že jsem na to připravená, že někoho potkám a budu vědět. Že se mi při prvním pohledu roztřesou kolena. Že přijdu blíž, usměju se a nebudu se stydět před ním stát, zvědavá na sebe i na něj. Nebo na ní. Vlastně ani tohle mi ještě nebylo jasné. A už asi nebude.

Necítím touhu, necítím zvědavost, necítím nic. Vzpomínám na to, jaké to bylo: být naštvaná, smutná, veselá. Tak nějak mi to teď připomíná hru, kterou jsem nedohrála, a která byla obzvlášť zábavná: obavy, smích, ze kterého bolí břicho, představy o životě. Hru, na kterou jsem minulé noci vzpomínala a přála všem, kteří ještě dýchají, aby ji hráli jako o život a neodcházeli z ní, dokud nevyzkouší všechny podoby výher a ztrát.