Stloukal jsem zrovna novou rakev…

„Já, víte, když jsem je viděla, zdálo se mi, že by mohli prostě vstát a jít a žít dál a nebylo by to divný.“
„To by mohli,“ přiznal jsem, „ale jsou mrtví. Mrtví nežijí.“
„Nestává se Vám, že někdy dáte do rakve někoho… že se zmýlíte, nebo úmyslně?“
„Mýlím se málo. A to druhý po mně nechtějte,“ vzpomněl jsem si na stařečky, jejichž děti mě slušně požádaly, abych je osvobodil.
„A kdybyste tu rakev zase otevřel, co se stane?“
„Pod mým dozorem je to bezpečné. Mrtví obvykle neutíkají.“
„A otvíráte někdy rakve?“
„Ano, považuje se přece za známku dobrého vkusu jít se občas podívat na své mrtvé, prohodit s nimi pár slov.“
„A mrtvý se v těch rakvích nezblázní?“
„Proč by se mrtví v rakvích měli zbláznit?“
„Protože je tam těsno a tma.“
„Jenže oni jsou mrtví. Člověk má celý život na to, aby se připravil, že na konci skončí v těsné truhle, kde bude tma. Málokomu šíbne z toho, že ho máma přestane kojit, že mu narostou druhé zuby, zešedivějí vlasy. Co po mně chcete?“
„U nás o sobě lidi po smrti neví. Když bysme je nespálili, začali by se kazit. Když je dáme do rakve, stejně pod zemí shnijí.“
„Ano, ano. Kdybychom mrtvé dávali pod zem, také by shnili. Kdybychom je spálili, taky by se z nich stal popel. My ale ani jedno z toho neděláme, takže mrtví zůstávají i po smrti stejný. To se mi zdá dobré.“