Osip nikomu nechybí, 2. ukázka

Alice ráno zavolala svému příteli, Erikovi. Erik dělal šéfredaktora sedmikostelského týdeníku, PS, i přidruženého internetového deníku, encontyn.he. Nebyli největší, nejčtenější, ani nejrychlejší. Občas něco vyhráli, občas odkryli nějakou kauzu. „Měli lidi různě“, ale obvykle jen přejímali, co vydala tisková kancelář, a co napsali jiní. Přesto stáli za to, aby je koupil někdo, komu zapadnou do portfolia. Ten někdo vlastnil už předtím jedny papírové noviny. Obě instituce spojil, dodal mobilní verzi, několik magazínů pro tablety a internetovou televizi. Vznikl ENC Press.

„Alice,“ řekl Erik.

„Já vím,“ řekla.

„Ale nevíš nic.“

„Bude válka a já jsem čůza,“ řekla.

„Alice, takhle tomu nepomůžeš!“

„Čemu?“ zeptala se Alice.

„Sobě.“

„Chceš, abych přišla?“

„Jo, hodí se mi tu každej,“ řekl Erik.

„A jak pomůžu?“

„To nevim. Ale musíš aspoň něco dělat.“

„Já ale něco dělám,“ řekla.

„A co?“

„Nic. Nic je taky něco. V tomhle,“ řekla.

„Já vim. Promiň. Směšuju práci a nás. Ale chci, abys pracovala, protože ti bude líp a,“

„A nebudeš mě muset připisovat k práci, kterou jsem nedělala.“

„No,“ řekl.

„Mám ten Osip. Můžu napsat reportáž,“ řekla.

„Můžeš, nebo napíšeš?“

„Napíšu.“

„A bude to k něčemu?“

„Snad jo,“ řekla. Erik se omluvil, chvátá, skypuje mu Igor. Alice ať přijede, že ji potřebuje, aby čekovala, co vydá tisková kancelář a házela to do on-line zpravodajství a tu reportáž, která k ničemu nebude, že má dodělat večer, když-dá-bůh.

A hotová má být ráno. Připraví k tomu další dva články o jinejch divnejch koutech, aby to bylo klikací, ale ať tomu nedává moc naději, protože Talisman [prezident Sousední země] včera odmítl jednat se Žmirožem [sedmikostelským premiérem].

Pak uspořádal tiskovku, kde hovořil o útlaku, který zažívají etničtí Sousedci  ve svých bývalých državách, jež přešly v devadesátých letech k Sedmikostelí. Nakonec říkal: „Při rozpadu Sousedského smířeného svazu se Sedmikostelí zavázalo, že naši [vůbec nerozlišoval mezi bývalým Sousedským svazem a nástupnickou Sousední zemí] bývalí občané budou svobodní a že Sedmikostelí, stát, k jehož území se dobrovolně po padesáti letech navracejí, bude vždy plně naslouchat jejich požadavkům.

Nyní se zdá, že Sedmikostelí odmítá vyslyšet jejich touhu po větší autonomii a případné změně zřízení. Jedná se o úmyslnou snahu tuto většinu ve věci demokratické změny navždy umlčet. A děje se tak za tiché, ale zřejmé podpory takzvaného Západu. My máme zprávy, že vůči Sousedcům v Sedmikostelí může dojít i k násilí; v takovém případě považujeme za nutné tyto naše bývalé občany ochránit všemi prostředky.“

„Chce konfrontaci,“ říká odborník v odpoledním Zpravodajském studiu sedmikostelské veřejnoprávní TV.

Alice K přijede, políbí Erika a na otázky o Osipu odpovídá vyhýbavě, má si to přečíst, až to bude hotový. Erik nepochybuje, že půjde o sračku. Pak odchází/odjíždí/odlítá, je všeho schopný.

Alice K dělá celý den to, co ostatní: čte, co kde kdo napsal, poslouchá, co řekl, skládá informace do článků. Dbá, ať jich není najednou moc, ale ať se čtenář nedovtípí, že jde hlavně o reklamní banner, kde Aviatica nabízí životní pojistku s okamžitým plněním, a dokonce i speciální pojištění pro (budoucí) válečné veterány.

Kde automobilka Helevúz doprodává model S19, atd.

Alici to baví, protože nestíhá myslet, ačkoli tzv. používá mozek kreativně. Kdyby se Alice K zamyslela, stojí zas na záchodě a slzy se jí koulejí po tvářích. Je toho příliš – roky si nepřála než se choulit v koutku, a teď se vyrovnává s kulturním šokem z Osipu a se strachem o zemi, kterou, zdá se, pohlcuje mocnější soupeř: protektorát Sousední země nad východní částí Sedmikostelí, Pravýchodem, a obchodní a celní unie ve zbytku – poslední informace, které druhé straně unikly.

Odborník ve večerním Zpravodajském studiu hovoří o tom, že unikly schválně.

„Chtějí konfrontaci.“

Najednou se najde mnoho zodpovědných politiků se státnickým potenciálem, kteří se pozastavují nad tím, jak by bylo dobré přijmout smírné řešení. Na Senátních listech vychází analýza, že ex-sousedská Pravýchodní oblast je pro Sedmikostelí zátěž z hlediska ekonomického i z hlediska integrace místního obyvatelstva, které neví, čí je.

Pak se tam píše o odporné západní propagandě, jejímž cílem je donutit zemi ke vstupu do NATO a EU; o tom, jak se Sousední země musí jen bránit: „Sedmikostelí se má tedy podle vás stát nárazníkovou zónou Sousední země?“ ptá se Erik v rozhovoru s Radovanem Savanem, předsedou Strany poctivé politiky. Erik je korektní, kritický, objektivní. Dává jasné dotazy, chce získat jasné odpovědi – a není mu to nic platné.

„Ne, rovnocenným spojencem ekonomicky i státoprávně vyspělého většího souseda,“ deklamuje politik na druhé straně studia.

„Neměli by však o budoucnosti své země rozhodovat především občané, na základě dlouhé a pečlivé veřejné diskuse?“ ptá se Erik.

„Na diskuse není čas, západ stupňuje nátlak, aby se Sedmikostelí stalo součástí jeho mocenských struktur, zejména německé kořistnické EU a americké vojenské NATO. Čelíme strašné dávce propagandy západu, který hledá další vděčné odbytiště třetiřadých výrobků a montovny využívající otrocké práce, které mu legislativa na jeho území zakazuje,“ křičí Savan.

„Není to nelogické, vzhledem k tomu, že část zemí, které nazýváte Západem, podporovalo Sedmikostelí, jakožto demokratickou enklávu ve Východním bloku, finančně i materiálně, po celou dobu komunismu?“

„Předně, v žádné ze sousedních zemí nikdy komunismus nebyl. Zkrátka se vydali k modernizaci socialistickou cestou. A dlouho byli úspěšní! A nyní odpověď: Ne, nepovažuji to za nelogické. Západ, nebo chcete-li správněji, tamní vládnoucí třídy, už svoji nemorálnost dokázaly, například prostřednictvím špinavých válek, které se jejich jménem vedou všude po světě. Ale i když se budeme držet pouze v naší zemi – po celou dobu, co za našimi hranicemi přetrvával tak zvaný východní blok, západ podporoval královskou rodinu, která, vzdor ústavě ze 46., si nadále udržovala většinu moci ve svých rukou a neváhala opakovaně sahat ke kriminalizaci svých názorových odpůrců. Západ si touto svou podporou především udržoval vliv v regionu, přičemž na míru demokracie v tehdejším Sedmikostelí mírně řečeno kašlal,“ přednáší bodře, a velice svérázně, až krajansky, trošku plive do mikrofonu, ale udržuje si úroveň; je to vzdělaný starý muž: v přítomnosti jeho názorů se sami sebe ptáte, jestli jste se nezbláznili.

„A také nebránil demokratickým reformám v šedesátých letech.“

„Kdo, západ?“ ptá se Erika.

„Ano. A kromě toho dobová data dokazují, že životní úroveň u nás byla lepší a dodnes je o desítky procent lepší, než v okolních zemích, které – tedy – prošly socialismem,“ říká Erik.

„Ano, jistě. Západ si nás kupoval – a jak říkám, činil tak bez ohledu na naše státoprávní uspořádání. Naše takzvaná prosperita představovala pro západ záruky. Byli jsme jejich spojenci, ale podle mého spíše – rukojmí. Může-li být stát zobchodován, bylo Sedmikostelí analogem cenných papírů v západních pařátech! Hlavně, že jsme nebyli socialisté. Dnes se situace změnila. Sousední země už dávno není mocenským centrem přívětivého, ale přece jen trochu těžkopádného systému – dávno se jedná o moderní ale zároveň ekonomicky a politicky zralou zemi. V chaotických devadesátých letech, kdy jsme mimochodem my, Sedmikostelci, jak známo výrazně zchudli, si i Sousední země vyzkoušela krátký pokus o spojenectví se západem, ale brzy pochopila, že místo aby byla rovnocenným partnerem, stává se nepřiznanou kolonií a naplno zažívá všudypřítomné ponížení. Podotýkám proto: občané a elity Sousední země doufaly, že se jim podaří navázat se západem přátelské a vyrovnané styky: místo toho však byli vnímáni jako ti, kteří ve studené válce prohráli a měli by snad pykat za své dosavadní politické směřování. Vzdali snah se se západem sbližovat, protože tyto snahy je zatěžovaly a poškozovaly.“

„Dobře, v tom případě jde o vnitropolitické rozhodnutí Sousední země. Proč se má dotýkat nás?“

„Jak jsem říkal: měli bychom se s naším sousedem pokusit znovu navázat férové vztahy. Návrat východní části Sedmikostelí pod jejich správu není taková hloupost, jak by se mohlo zdát. Etničtí Sedmikostelci v této oblasti dlouhodobě své Sousedské spoluobčany diskriminují. Zkuste si přijít na úřad a promluvit Sousedsky, automaticky jste podezřelý! Musíme si uvědomit, že oblast byla naposledy součástí naší země před více jak půlstoletím: pak byla pod správou Sousední země od Preventivního obsazení roku 1939 do rozpadu Smířeného Svazu: nelze pomíjet demografické a kulturní změny, které se v oblasti udály a které se nyní náš režim snaží násilně potlačit.“

„Nešlo však také o systematické obsazování oblasti Sousedci po celé půlstoletí? Předtím bylo historickou součástí Sedmikostelí.“

„Do roku 1917 bylo ovšem celé Sedmikostelí pod silným vlivem Sousední země. Vlivem, který nás vždy spíše obohacoval, než že by nám škodil. Výprava některých zaslepenců na západ by už měla skončit. Nepatřili jsme tam a ani nepatříme. Jsme na východě, k tomu nejsou třeba žádné znalosti, stačí se podívat na mapu. Pokud nechceme být využíváni a pokud nechceme hrát roli záminky k vojenskému útoku Západu proti Sousední zemi, měli bychom se především vynasnažit o smírné řešení a dohodu se Sousední zemí.“

Podle průzkumu toho dne, začátkem suchého srpna, mělo stejný názor asi 18 % obyvatel Sedmikostelí, v oblasti východního Sedmikostelí ale 72 %.

V poledne obědvali kolegové Alice K v bistru na střeše. Bavili se o Alici, která s nimi nešla, a tak šla snadno pomlouvat. Říkali takové ty věci jako „ta kravka“, „von jí nakládá“, „jeho díra“ – „Blbá ženská. Vona je prostě blbá ženská.“ „Podle mě je to smažka.“ „Sem zvědav na tu reportáž.“ – „Ta je ráda, když napíše holou větu.“

Jen ten mladý úředník, kterého všichni dobře znali, ale nepamatovali si na jméno, a čekali, až ho pojmenuje někdo jiný, je popichoval: „Mám strach o Sedmikostelí. A spoléhám na vás. Místo, abyste řešili politickou situaci, řešíte tady nějakou kolegyni – promiňte, jakže jste ji jmenovali? Vůbec ji neznám!“

„Alice Kecmannová, zkratka -akc-, neboli Kecka, vona není moc známá. Čím to asi bude!“

„Předpokládám, že buď nemá odpovídající schopnosti, nebo má smůlu,“ řekl Jedlíček.

„No, neboli je blbá a neschopná,“ někdo to řekl a pak se lekl, „ale třeba se mejlim.“

Kolegové se ho zastávali: „No, my jí teda sice jakože nefandíme. Ale vona v minulosti prej nadělala dost hovadin a musí to bejt dost těžký, s tim teď žít. Stejně je ten Erik vůl. Spadnout do vztahu s tímhle teletem. Je to bystrej chlap. A dneska už i mocnej.“

„Mocnej? Dyť se zejtra bude možná houpat!“ namítl jiný.

„Zejtra né,“ smáli se, „až tak za měsíc!“

„A my s ním.“

„V tomhle budem fakt kolegiální.“

Chachacha.

Hm. Mlčeli.

Obklopovalo je sklo, shon a luxus. Pojídali zdravé a krásné pokrmy z dálného východu a blízké biofarmy.

Pak oslovili Jedlíčka: „A na čem děláš ty, ty, já se strašně vomlouvám, jak se jmenuješ?“

„Jmenuji se Jedlíček a hledám mrtvé,“ a rozloučil se s nimi a odešel.

Alice K přišla domů v půl osmé. Nebylo jí dobře.

Já jsem tak strašně

Chci

Je to jako kdyby… úplně potmě, úplně

To je horko

Bože, kde jsem tě zapomněla

Kdyby se alespoň něco stalo, co to vysvětlí

Stalo už dávno

Jakej čas potom je

Bože!

Au

Chtěla to napsat, ten článek o Osipu. Řekla si, že je ta největší píča. Zavřela word.

Napsala Erikovi do mailu, že se omlouvá, ať sem někoho pošle. Ať přijde sám.

Zavřela to a neposlala.

„Jak mám napsat článek, když nevím, jestli je chci pochopit nebo odsoudit?“

Zazvonil zvonek: Ale já ten mail přece neposlala. Chci být sama. Na otazníky a vykřičníky neměla sílu.

Zazvonil znova.

On.  

Jedlíček, chtěl pustit dál: „Přece o nás píšete článek?“

„Ano.“

„Mohl bych vám pomoci.“

„Já nevím.“

„Vám není dobře.“

Zavrtěla hlavou.

„To nic. Je to pochopitelné. Jste pod velkým tlakem.“

Pokývala.

„Tak mi pusťte. Já vám pomohu.“

„Kde berete jistotu,“ řekla Alice.

„S hledáním otce,“ začal a všiml si, jak změnila barvu – z bílé došeda, „vám pomoci nemohu. Bohužel. Ale s Osipem ano.“

„Dost! Prosím, DOST!“

„Já to chápu.“

„Tak proč o tom mluvíte? Vy něco víte – od koho?“ malovala na zeď čerty černé jako tajné agenty. Držela si obličej v poloze, ve které připomínal tvář, i když cítila, že jí padá na podlahu, sorry, leaxurin.

„Dívko rozmilá, já jsem – Jedlíček. To vám jako vysvětlení musí stačit. Komukoli v Osipu by stačilo,“ usmál se, i když si zachoval soucitnou smutnou tvář.

„Je můj otec v Osipu? Odpovězte,“ štěkla.

„Dáváte do toho moc duševní energie a pak vám nestačí na nic jiného. Alice – váš otec není v žádné z pěti milionů, osmi set devadesáti šesti tisíc, devíti set sedmdesáti osmi rakví v Mohyle a dolech Osipu. Je v urnovém háji ve městě Tonieck. Sama to víte.“

„Tohle mi nemáte právo dělat,“ mluvila potichu, ale křičela, „tohle mi nemá právo nikdo dělat‼“

„Omlouvám se.“

„Vyser si voko a vypadni. Nebo mi zabí – ale nehraj si se mnou!“

„Tohle zas nemáte právo dělat vy mně. Prosím – a přestaňte brečet.“

„Budu brečet, jak chci.“

„Promiňte, Alice.“ Podrbal se za uchem a šel za ní do bytu. Otočila se – a lekla, protože ho tu nečekala. Nevzpomínala si například, že by vyvěsila řetízek.

„Nejdřív se zeptám,“ posadil se na roh gauče, „na obligátní otázku, odpověď bude znít, ‚ne‘: Byl tu Ludvík?“ [Kdo už to zapomněl, Ludvík je tramvaják z první ukázky.]

„Ne. A dál?“ zeptala se Alice K

„Máte hezký byt. Jednoduchý.“

„Jednotvárný,“ řekla.

Jedlíček pokračoval: „Dál vám musím oznámit, že není v moci běžných lidí otvírat rakve. Nemyslete si, prosím, že jste se nějakým řízením osudu objevila v Osipu v pravý čas, Jiří by mohl být hrobníkem ještě dlouho, než by se objevil kdokoli jiný – zevnitř či zvenčí. Ale objevila jste se vy a objevila jste se teď.“

„Prosím?“

„Nelekejte se, o to vás žádám. A taky vás žádám, přinejmenším, abyste na Osip nezapomněla – jako Osip na vás nezapomene.“

„Nedá se – zapomenout,“ řekla.

Usmál se: „Teď bychom měli dopsat ten článek.“

„Co myslíte tím ‚mohl být ještě dlouho‘? A jak s tím souvisím?“

„Když se ptáte, tušíte. Nehodlám vám to ale potvrzovat, Alice K. Přemýšlejte o tom. Vám se to asi zdá velmi odporné.“

„Je to velmi odporné. Zavřít člověka do rakve, když si zamanou.“

„To vy přece děláte taky!“

Jedlíček Alici zopakoval, jak ponižující to je: „A buď je dáte to země, kde je červi a plísně rozežerou, nebo je spálíte – zbytky kostí potají vyhodíte a s prachem zacházíte jako se svátostí.“

„Je to očišťující. Obracíme se v prach.“

„Já vím, a přinášíte zápalnou oběť. Nenecháte si tu nic z člověka. Pamatujte si, že v Osipu nikdo není mrtev tak, aby ho nemohli zažít, když je potřeba. Když už ne jako člověka, pak jako knihu. Věříte ve věčnost?“

„Hledala bych otce v Osipských rakvích, kdybych nevěřila?“

„Ano, a nijak to s tím nesouvisí,“ odpověděl Jedlíček.

„Pak ne, nevěřím. A vy?“ řekla.

„Já nevím,“ řekl Jedlíček, „ale Osip mi dává důvod věřit!“

„Osip vám dává důvod věřit ve věčnost?“ ptala se Alice.

„Na vás to působí jinak?“

„Působí to hůř než život. Bezčasí s vlastními myšlenkami! Člověk si žije, skotačí, přijde starej upocenej alkáč a zavře ho do rakve,“ skočila mu do řeči.

„Ano, věčnost sui generis, a co je na tom špatně?“ řekl.

„Všechno. Takhle bych si věčnost nepředstavovala. A navrch bych to podle vás měla ještě dělat!“

„Já vám něco přikazoval? Kromě toho, abyste se uklidnila?“

„Vyplynulo to,“ řekla a pak se omluvila, „jsem egoistická píča. Myslela jsem si, že to vyplývá z toho, co říkáte.“

„Ano, mělo to vyplynout. Ale taky jsem říkal, že to nepotvrdím. Já to totiž nevím. Nikdo neví, jestli budete novou hrobnicí, místo upocenýho alkáče, nebo je to všechno jen náznak: linie se střetávají zatím jen zdánlivě. Hezká kočička,“ pochválil keramickou sochu macíka stočeného do klubíčka, v životní velikosti.

„Jo!“

„A máte i kočičí video: ‚Hrající si koťata‘,“ a už si prohlížel obal DVD – Jedlíček musel vědět, co hledá, protože film ležel tak, aby nešel mezi ostatními spatřit.

Alici K ta nahrávka pronásledovala ode dne, kdy na ni viděla reklamu v tištěném magazínu z portfolia: Představovala si, co zobrazuje. A představovala si, jak se po natáčení voňavé jaro změnilo v kalný listopad, filmaři vzali koťata z měkkých košíků, i s drápky jim vyrvali klubka z praciček a naházeli koťata do vroucí lázně, kterou pak po naběračkách lačně srkali. Koupila ji a omluvila to Jedlíčkovi skrze děti sestřenice – občas se s ní vídá a dětem to pouští, když kouří v kuchyni a povídají si. Sama nemá odvahu se podívat. Děti se smějí: to je asi správné.

Jedlíček je tak laskavý, že přestává chodit kolem horké kaše a pokračuje tím, co se o Alici mj. dozvěděl:

„Chtěla byste dítě – nebo zvíře, ale nemůžete si ho dovolit, protože kdybyste se zabila, kdo by se o ně postaral.“

„Nejste první psycholog-amatér, co se mi pokouší dostat pod kůži.“

„Měli bychom dopsat ten článek o Osipu.“

Psali. Alici se zdálo, že už musí být ráno: že už musí svítat, ale hodiny v rohu laptopu měly 23:45. Omluvila se, došla si na záchod a na hodinách nad věšákem zkontrolovala čas: seděl, ale vteřinová ručička se sotva kdy odrazila z místa do nové sekundy. Pak to nebyly sekundy – ale mnohem delší časové úseky: „Pojďte, Alice,“ pokynul Jedlíček.

„Děláte s časem, co chcete?“ zeptala se.

„To rozhodně ne,“ vyděsil se.

Bylo to hotové.

Otevřela dveře z bytu: „Je to hotové.“

„Já ještě hotový nejsem, ještě mi máte něco říct.“

„Chtěla jsem to říct Jiřímu, ne vám.“

„I když je to upocenej alkáč, i když je vám celý Osip odporný?“

„Já nevím.“

„Tak vidíte,“ řekl.

Opakovala výzvu k odchodu. „Tak to abych šel,“ řekl Jedlíček, „škoda, že se to od vás nikdy nedozvím.“

„Jak to víte?“

„Dívko rozmilá, vždyť to říkám pořád, já hádám – já nevím, co bude!“ tvářil se smutně, snad tomu sám věřil. Sestoupil o pět schodů, když tu se zeptala, kam jde. Řekl, že hledat tramvajáka Ludvíka. Pak zmizel a byl pryč.

Článek nakonec rozdělili na třetiny. Protože Jedlíček většinu pasáží diktoval s precizností a lehkostí, dobřese to četlo a papírová verze (v magazínu Rozkvět) i internetová v cestovani.he zaznamenaly ohlas. Erik měl radost, že se Alice vzpamatovává: „Vrací se ti fantazie. Nebo spíš,“ zarazil se.

„Nebo spíš začínám nějakou mít,“ řekla Alice a sluchátko na Erikově uchu oněmělo.

Krátkodobý zájem, který se o Osip zdvihl, lze snadno pochopit. Uvědomme si, že lidé už byli vyčerpaní hrozící válkou, jež prosycovala debaty. Najednou si přečetli prvotřídní kachnu o městě s bizarními způsoby pohřbívání (napsat pravdu jí Jedlíček zakázal, ale mezi řádky se to dalo poznat), kde jezdí stará auta a tramvaje, kde na univerzitě vedle sebe existuje Lamarckismus, Darwinismus i mystika, vesele se testuje samoplození a část akademiků kamsi odletěla multidimenzionálním portálem.

S pochopením přijali podobenství o místě, kde se zastavil čas a tím spíš se na tom místě dala prožít zkušenost hlubokého času. Zkušenost neposkvrnitelná válkou, lží, totalitou a útlakem. Osip v těch článcích byl azylem, který nešlo vyvrátit, vypálit a zbourat. Každý si přál, aby takové místo existovalo, místo, ke kterému se dá obracet myslí.

Šlo vídat mladé páry, které jediným ranním vlakem přijížděly do Osipu, a když pro ně nepřijela tramvaj, šli pěšky – hnal jsem je z haldy, na kterou vylézali, ozbrojeni zrcadlovkami a kamerami. Líbající se, propletení, zvědaví, šťastní.

Majitelé restaurací je odmítali obsluhovat, někteří ale vyšli vstříc – a na jejich přání postavili židle a stoly do ulic, kde o ně každý zakopával. Byly to dlouhé, krásné večery; jen rána napovídala, že se blíží Mlha. Lišejníky pookřály.

Našlo se i pár sebevrahů, kteří si mysleli, že si zde smrt beztrestně vyzkouší a zjistí, zda jim sluší. A ti zůstali mrtví ve svých oděvech ležet tam, kde se zabili a my nevěděli, co s nimi. Odváželi je vlaky do jejich rodišť.

Mně docházeli na návštěvu různí dávní známí – i insp. Plachta, patholog Háďátko: zjistili jsme, že si docela rozumíme i bez zločinů. A taky mně docházelo víno. František člověk nepřicházel.

Alice K se nakolejila na jasně vymezený stereotyp sledování tiskové agentury, ostatních zpravodajských institucí, zpracovávání vlastních poznatků – lepila články, jednou si ve studiu popovídala s profesorem východních studií z Filosofické fakulty univerzity v Bianku. Namalovala se, učesala a dokonce voněla.

Na večer Erik rezervoval stůl v Zelené baště, aby jí dokázal, že „rozumí jejímu stylu života“. Řekl jí, ať počká před vchodem, vyvezl z podzemních garáží svoje zánovní Volvo a donutil ji, ať se posadí na místo spolujezdce: „Alice, prosimtě! Jinak to nestíháme.“

„Vázně?“ a směje se, tak přece na nejsprostší urážky reaguje. Erik ji objímá a hladí po vlasech. Kouká jí do očí a snaží se zjistit, zda se v nich zračí: „Ty hajzle.“ Alice si ale nemyslí vůbec nic, protože má strach. Sedá si do kožené sedačky, kouká na veliký barevný monitor infotainmentu a snaží se zjistit, odkud na ni fouká chladný vzduch s vůní letního lesa. Funí jak stádo volů a snaží se přesvědčit, že se nemusí zpotit jak myš: tohle už není podlá úskočná svině neboli auto. Tohle je moderní koráb, který primáta za volantem nenechá udělat chybu. Má to ESP, ABS a WTF, co já vím co ještě: drží to samo směr, umí to číst značky a když před tlamu vběhne dítě, samo to zabrzdí. To viděla v reklamě.

Nenechá udělat chybu. Alice K se připoutá, uklidňuje se, ale stejně má celou cestu zavřené oči a stejně se celou cestu modlí.

Kdyby si Alice taky vzpomněla na Osip, takový, jaký byl, nebo jaký si ho pamatovala, zas by vykolejila. Její obutý prázdný vagon však bdí, tluče do kolejnic, ale jede a jede a nemá se jak ohlédnout.

Týdny léta ubíhaly k podzimu, kdy vše zešedne, opadá a svraská.

Rozhovory končily a začínaly a jednoho večera, když si Erik udělal čas a vyšlápli si do města, řekla Alice:

„Chtěla bych dítě.“

Kopce na obzoru se při tom chvěly ve večerním vzduchu, rozpálené starobylé město zvolna chladlo. Veliká řeka líně plynula k Černému moři. Takhle krásné léto už tu přeci dlouho nebylo!

„A chceš ho se mnou.“ odtušil.

Mlčela.

„Vlastně je ti to jedno.“

„Je mi šestatřicet. Eriku, já mám nejvyšší čas, abych se sebou něco udělala.“

„Tvoje temno už nepřehluší tikot tvých biologických hodin?“ řekl.

„Ne! Ne. Já nevím.“

„Myslel jsem si, že celá ta věc s Osipem je kachna. Vůbec se nezdálo, že by tě to nějak změnilo. Ale ty nerada pouštíš lidi blíž,“ pomrkával a protáhl levý koutek úst hlouběji do tváře – do strniště.

Mlčela.

„Chceš mít dítě se mnou?“ zopakoval svou otázku, „nebo to bylo plácnutí do vody?“

„Nebylo.“

„Alice, už dlouho jsme spolu – a nejsme spolu.“

„Jsme spolu,“ řekla.

„Ale nikam se neposunujeme. Jenom sleduju, jak se v tom plácáš. Držím ti palce a snažím se, jak můžu. Horem, dolem, po dobrým, po zlým. A furt je to málo.“

„Já vím,“ řekla.

„A co teda bude?“

„Já nevím, co bude, Eriku,“ řekla.

„Já ano – půjdeme ke mně, cestou zajdem k Mackovićům, mají dobrou černou třináctku, a pak se uvidí.“

„Eriku!“ tak ráda by brečela.

Mlčel. Pak se zeptal potřetí. Ano nebo ne! Analytická mysl to chce vědět přesně: „Chceš dítě? Chceš dítě se mnou? A rozmysli, co řekneš.

Je to důležitý,“ dodal potichu.  

„Já vím. Nebejt tebe… ale,“ řekla.

„Miluješ mi?“

„Ano,“ řekla.

„Ano?“ ptal se.

„Asi,“ dala hlavu do dlaní, ale jen na chvilku, pak se rozhlédla a potřásla s ní, „asi tě unavuju.“

„Možná,“ řekl, „možná už mi to unavuje.“

Cestou k Erikovi vypili třináctku, u Erika souložili a třináctka jim šplouchala ve vnitřních nádobách.