Ochutnávka: Zvířátka z ostrůvků

Uprostřed širého moře byla řada ostrůvků. Ležely jeden vedle druhého, jako korálky navlečené na šňůrce. Na některých rostly kokosové palmy, na jednom z nich byla skála, a dokonce maják, na jiných byla měkounká zelená tráva. Každý byl jiný a tvořily dlouhou, dlouhou řadu.

Jednou se přihodila podivná věc. Moře zčistajasna přineslo na břeh tučňákova ostrůvku velikou bednu. Tučňák byl celý udivený, nejdřív se trochu bál, ale pak ho přemohla zvědavost a opatrně se k bedně přiblížil. Obcházel ji, okukoval a přemýšlel, co to asi je. (…) Možná, že to bude veliká krabice plná bonbónů z rybího tuku, napadlo ho. Přistoupil trochu blíž, aby si přivoněl. Ale právě když k bedně natahoval krk, uvnitř cosi zabručelo a tučňák se tak lekl, až se převalil na záda. Chvilku plácal křidýlky a hrabal ve vzduchu nožkama, pak se posadil, vrtěl hlavou a divil se nahlas:
„Ono té věci nestačí, že je dost divná jen tak – ona ještě ke všemu bručí…“ a málem se leknutím svalil znova, protože z bedny se ozvalo: „Já nejsem divná, ale medvěd a budu ráda – vlastně rád, když mě už konečně pustíte!“
Tohle už tučňák nevydržel, obrátil se, vyskočil a honem utíkal pro želvu. (…)
Společně s želvou přeplavali na tučňákův ostrůvek a vylezli na břeh, kde ležela záhadná bedna. Byla tu pořád a teď se z ní ozývalo škrábání a mručení.
Želva rozvážně přistoupila blíž a řekla zdvořile: „Dobrý den.“
„Dobrý den,“ ozvalo se z bedny. „Můžete mě konečně pustit? Já totiž nevím, jestli je vůbec den. Tady uvnitř je tma. Já jsem medvěd.“
„Velmi nás těší,“ řekla želva, „já jsem želva a toto je můj kamarád tučňák.“ „Taky mě těší,“ zabručel medvěd, „jen škoda, že vás nevidím.“
„My vás taky nevidíme,“ oznamoval mu tučňák, „ale kdybychom tu bednu otevřeli, třeba byste viděl aspoň vy. Jenom musíme přijít na to, kde jsou nějaká dvířka.“ Obcházeli s želvou bednu dokola, ale nikde žádná neviděli. Ani po stranách, ani nahoře.
„Třeba budou zespoda,“ napadlo želvu. „My to tady odtud nepoznáme, podívejte se zevnitř,“ radil tučňák, ale medvěd říkal, že to by musela být bedna otevřená, aby uvnitř bylo něco vidět. Želva se zase zamyslela a tučňák se to pokoušel dělat po ní, ale nic ho nenapadalo.
Zato si na něco vzpomněla želva: „Slýchala jsem, že v takových případech se užívají kleště a páčidla. Měl bys, tučňáku, kleště a páčidla?“
„Podívám se,“ řekl tučňák a odběhl do domku. Z domku bylo slyšet kramaření, rachot padajících věcí, přehrabování a volání „au, spadla mi zásuvka na nohu“, potom přihopkal tučňák a přinesl nůž a vidličku. A hned se pokoušel bednu rozkrojit.
„Ve které ruce to zas držíš vidličku,“ napomínala želva. „Nůž se drží v levé – ne, v pravé – vidlička v levé!“
„Nemám ruce, ale křídla,“ hájil se tučňák. „A stejně to nějak nejde, ať to dělám, jak chci.“ Jak se tak pachtil a přendával vidličku z křídla do křídla, vyklouzla mu a malou škvírkou propadla právě do bedny.
„Aúúú!“ ozvalo se zaúpění, bedna zapraštěla, rozlétla se a vyskočil z ní medvěd. Řval, skákal po jedné noze a druhou si držel. Byla v ní zapíchnutá vidlička.
„Ukaž, ta je moje!“ volal na něj tučňák a utíkal za ním. Když mu tučňák vidličku z tlapy vytáhl, sedl si medvěd s ulehčením na zem a rozhlížel se.
„Tak on je opravdu den – dobrý den – a dík za vytažení toho trnu. Kde to vlastně jsem?“

Více o knize Dora Janoušová: Zvířátka z ostrůvků

Pokud Vás ukázka zaujala a rádi byste knížce pomohli na svět, zanechte nám prosím zde svůj e-mail. Použijeme jej, abychom Vám dali včas vědět, pokud se rozběhne sbírka na tuto knížku.

[bookleakform title="_ostruvky"]