Druhá ukázka z chystané knihy

Mraky se vaří, na obzoru vyrůstají a téměř neviditelně se transformují nezemská horstva a masivy kolosálních rozměrů, po jejichž jasně skvoucích úbočích jeho srdce uniká do tušených rozměrů neznámé existence a táhne za sebou mrtvou váhu jeho bytí jako pouhý cár gázy, z něhož čerstvý vítr vlákno po vláknu utrhává všechno to, co už nikdy nebude k ničemu skutečně potřebovat: myšlenky, vazby, minulosti, osudy. Pocity vzdáleností a chvění stébel duše se prolínají v snovém letu nad rozvlněnými hloubkami zelených údolí. Proti jemně sílícímu vánku vypne hruď, zvolna nabírá výšku, stoupá nesen klouzavým letem vstříc nádheře bělostného objetí kupících se věží a mechových pyramid jemně zkondenzované vlahé páry. Omývá se jí, koulí se nekonečnými prostranstvími sněhobílých plání až dolů, až do sametových šedí, nechává se jimi pohltit až téměř zapomene, absorbován unášejícím pocitem zrychlujícího se pádu teplou mlhou; a pak, provlhlý a ztěžklý, vytryskne jako svištící dělová koule, provázen na okamžik prodlužujícími se chomáčky vytrženými z těžké podešve břicha mraků dolů, do zlatem a šarlatem nízko padlého sluncem prozářeného prostoru.
Na okamžik zůstane nehybný, zachumlán do sebe, podoben nejprapůvodnějšímu klubku lidské prvopočátečnosti, řítí se k zemi v hukotu proudícího vzduchu.

Pak teprve, zalykaje se tím přívalem, zvolna rozbaluje, stále hlavou dolů, a zatímco zrakem hltá rozpitou směsici barvy a struktury v hloubce pod sebou, cítí ji v břiše jako souvislé lechtání.
Napětí uvolňuje teprve umně vykrouženým plavným obloukem s pomalým výkrutem, jímž zužitkovává získanou energii k finálnímu obratu v stoupavé, pozvolné spirále s malým lopingem na vrcholku, při němž se tělem ještě znova mazlivě dotkne podtékajícího, hebkého stropu mraků. Neznatelně jej máchnutím rozvíří, a v místě doteku vznikne průduch, kudy pára náhle vzlíná kamsi vzhůru, do vyšších pater, do horních sfér, směrem ven.

K vesmíru.

Vybaví se mu chladná, absolutní bezbřehost prázdnoty, řezaná paprsky hvězd.
Na okamžik spočine naznak v prostoru, absorbován tím pocitem volnosti bytí v nekonečném oceánu nicoty. Ledová náruč prázdnoty. Klid a chlad, a jasné přímky hvězd.

Volání bez návratu.

Ještě ne.
Ještě chvilku. Jen ještě chvíli zelený mech, vlahé prolákliny, a skalní hřbety se zakroucenými kozími rohy, a jemně zčeřené jezerní hladiny pod přikrývkou zatažené oblohy, tichý svist sokolích perutí, a ohně a píseň pastevců.
Z pojednou ztěžklé, pregnantní, temně fialové a nachové prošívané deky nad ním se na okrajích pářou cáry dolů, její okraje se rozostřují.
Tady úplně blízko nahoře se vzduch ochlazuje. Sleduje, jak se daleko na obzoru ležící, hutným brokátem slunce zdola prozářené, pomalu a těžce dolů kolem svých křivolakých os rotující protuberance vodních par zvolna prodlužují, rozpadají, a jejich roztřepené konce mizejí v hlubině pod ním. Celá obrovská plocha nad jeho hlavou se začíná vlnit a poznenáhlu prohýbat, trhá se a mísí s prostorem. Kdesi v útrobách mračen zažehne oheň, a miliony vlasových žilek jasného světla protnou zhoustlou mlhu miliardou prostorových silokřivek mikroskopických výbojů.

Celá zbytnělá masa temného purpuru nad ním je náhle protkána étericky jemnou trojrozměrnou pavučinovou kupolí zapalujících se, měňavých a zas mizejících ohnivých nitek. Naskočí mu husí kůže, a jemné chloupky po celém těle se mu zježí.
Po jednom ze zhusta visících dešťových snopů náhle sjede k zemi ohlušující, vše vstřebávající, brunátně třaskavý proud tekuté energie.
Ucítí tlak v uších a převalí ho rázová vlna.
Do tváře ho udeří jemná sprška podivně omlazené vodní tříště, a trpká syrovost statikou přesyceného kyslíku ho zašimrá v nose.
Celá jedna strana údolí je teď již zvolna pohlcována modravou clonou vod snášející se dolů v houstnoucích a místy zase řídnoucích provazcích deroucích se mezi chuchvalci rozervané páry.
Kýchá a směje se.

Zvolna se spouští a líně klouzavým letem kousek po kousku plachtí níž jako vánkem nesený list a dlouho přehnaně pečlivě vyhledává ono přesně optimální místo, odkud úhly měkce zlatavé záře zapadajícího slunce střídavě co nejbarevněji jiskří duhovými lomy nabitým prostorem v dokonale vyvážené harmonii s právě optimálně hustými salvami vlahým větrem nesené směsi vodní tříště a růžovějícího mlžného oparu.

Duhová koupel v prostoru.
Ó blažené radosti planetárních mikroklimat!
Nic hezčího nikdy nepoznal.